Plyšáci s třpytivýma očima vnímám jako určitý leitmotiv naší doby – jsou všude kolem nás. V obchodech s hračkami, knihkupectvích i na čerpacích stanicích. V jejich velkých očích se odráží kde co, včetně naší doby. A ty oči jsou tak krásné, celí jsou tak krásní, až je to zvláštním způsobem znepokojivé. Stejně jako my toužíme mít všechno tpřytivé krásné a na dotek hebké, tak moc, až je na první pohled vidět, že se snažíme zakrýt podstatu věci…

​

I proto jsou moji plyšáci jiní. Navzdory své nádherné vizáži nic nezakrývají. Naopak. Odhalují nečekanou podstatu, kterou se snažíme pod pastelovými barvami, krásnými fotkami a třpytkami skrývat. Jsou hrdiny v dramatických situacích, ukazují své nezvyklé a málo plyšové záliby (třeba čtení Necronomiconu, noční oslavy Beltanu nebo návštěvy podivných míst), nebo lidské emoce. Zkrátka to všechno, co se bojíme odhalit my.

​