Jessica Fogbow

Praha, 2023

Vytvořila jsem spoustu obrazů, site specific instalaci i performance, abych vám přiblížila příběh výjimečné senziblky z Londýna: Jessicy Fogbow.
Přicestovala do Prahy a nemůže se dočkat, až vás všechny uvidí!
Výstava probíhá v Galerii uměleckých kritiků v Praze od 26. dubna do 14. května.

Otevíráme 25. dubna v 18:00!!

Držte se mapy!:)

Cca před rokem jsem se rozhodla konečně pomocí obrazů zmapovat své úzkosti i obsedantně kompulzivní poruchu (OCD), se kterou se potýkám od dětství. S tím, že ke svým třicetinám uspořádám velkou výstavu těchto děl. Introspektivní. Sebeobjevnou. Začala jsem tak tvořit výpověď zahrnující malby úzkostí, snů ale i naděje.

Jenže. Nešlo to tak snadno. V průběhu tvorby jsem se záhy ocitla ve slepé uličce - věděla jsem, co chci namalovat, ale nemohla přijít na to, jak přesně. Neměly to být obrazy ze kterých kape deprese, ani autoportréty umělce, ktrého mučí vlastní psýché. Moje obrazy nesou vždycky trochu humoru a bizarnosti.

A hlavně - příběh. A každý příběh potřebuje rozuzlení. Na zásadní otázku, a to: Jak by můj život vypadal bez úzkostí?, jsem však stále nenalézala odpověď.

A tehdy “přišla” na scénu Fogbow a řekla mi všechno, co jsem potřebovala vědět.
Jak možná víte, sem tam mě totiž kromě obrazů i napadají i povídky a příběhy. Její příběh se mi začal odvíjet v hlavě zničehonic, jak už to u mých nápadů bývá. Seděla jsem na hotelovém pokoji nedaleko londýnského Barbicanu, a fascinovaná sledovala tu dějovou linku, charakter i detaily, které mi moje podvědomí odvíjelo před očima a samo psalo na papír:
Fogbow je senzibilka. Žije si svůj podivný život uprostřed Londýna, a kromě budoucnosti vidí i své vnitřní démony. Pocitům dává vizuální podobu, a stojí jednou nohou mnohem dál ve světě nereálna než já.
Najednou jsem zjistila, že pozoruji sama sebe, a přece jen někoho jiného. Jessica Fogbow jsem měla být já, ale nebyla jsem to já. Něco zásadního bylo jinak - Fogbow se během příběhu vypořádala se svými strachy. Neměla úzkosti. Jak to udělala?

Myslím, že všechny pocity, kterými si Fogbow prošla, kterými jsem ji donutila projít si, jsou zároveň moje. Protáhla jsem jí nejtmavší nocí, jaká v Londýně kdy byla, i nejsvětlejším ránem. Abych mohla ještě lépe pozorovat, co se v ní odehrává. Na jejím případu jsem mohla sledovat, co by se se mnou stalo / co se se mnou stane, až zmizí moje obsedantně úzkostná porucha a úzkosti jako takové a já se budu muset vypořádat s tím vším, co je pod tím.

Tahle výstava je pro ni, ke třicetinám.