Život plyne jako film. Vteřinu po vteřině, políčko po políčku. Jaké by to bylo ta okénka zastavit, rozhlédnout se v nich? A co víc, udělat ona filmová políčka taková, aby vyprávěla příběh dopředu i dozadu, a třeba i do strany, a divák si je tak mohl odvíjet libovolně směrem dál?

​

Můžeme z každého políčka udělat v různých myslích různá filmová díla?

​

Série Film, který nikdo neviděl, je sbírka pomyslných filmových snímků (framů), běžících někdy rychleji a někdy pomaleji než šedesátkrát za vteřinu.

​